JIŘÍ HINDR

Sport je lék na mou hyperaktivitu.

PŘÍBĚH JIRKY

Jmenuji se Jiří Hindr . Narodil jsem se předčasně v 31. týdnu. Již od prvních hodin svého života jsem se prosazoval a chtěl jsem dýchat sám, nikoliv podle přístrojů. Na JIPce mě proto uspávali a kyslík mi dávkovaly přístroje. Neuroložka chtěla přesvědčit mamku, aby mě dala do ústavu, že nikdy nebudu mluvit, myslet a chodit. Mamka to nevzdala a cvičili jsme i 5x denně dle prof.Vojty . Naše společné úsilí přineslo své plody. Vystudoval jsem Obchodní školu v Hořicích a na krátké vzdálenosti mohu chodit při použití dvou francouzských holí.

Již v 1. třídě začala být na obtíž moje hyperaktivita a tak jsem se dostal ke sportu, abych se tzv. vybil. Začal jsem s plaváním postižených v Janských Lázních a pak v Praze. Po 8 letech jsem přestoupil do ČFSH, kde se bohužel závodně neplavalo, tak jsem zkusil atletiku. Tam mě objevil trenér cyklistiky a přešel jsem na silniční tricykl. Od té doby se věnuji tomuto krásnému sportu, který mi dává možnost vyrovnat se, pohybově, zdravým vrstevníkům. Díky cyklistice se podívám po světě a soutěžím s podobně postiženými z jiných zemí. Zažívám krásné pocity, když se mi daří dosáhnout co nejlepších výsledků. K mým dosavadním úspěchům patří : 6.místo na LPH 2016 v Riu, 3 stříbrné medaile a 1 bronzová na MS a k tomu nespočet medailí ze světových a evropských pohárů, 7 titulů Mistra ČR.

Cyklistika je úžasná a dala mi mnoho, nicméně v současné době bych se chtěl vrátit k atletice a navázat na své úspěchy . Pro přípravu na závody bych ocenil dostatečné finanční zázemí.

Také bych rád poznal sportovce ostatních sportů. Letos prvním rokem jsem se zúčastnil letního sportovního tábora, pořádaného sportovním klubem Kociánka Brno, a moc se mi tam líbilo. Přál bych si, aby pro nás postižené bylo dostatečné finanční zajištění a takovýchto akcí mohlo být více.

Ze všech spřízněných duší vděčím nejvíce své mamce, která to nevzdala a její život se točí kolem mě.

Také děkuji cyklistickému trenérovi Luboši Jirkovi a vedení SK Kociánka Brno Ireně Ráčkové a Martinu Poláškovi. Všichni jsou mi velkou oporou a motivací sportovat dále a stále.