RADEK PROCHÁZKA

Bojuj za každé situace a nevzdávej se.

PŘÍBĚH RADKA:

Narodil jsem se v roce 1985 v Praze, kde jsem žil do svého úrazu, který se mi stal v lednu v roce 1994. Porazilo mě auto a způsobilo mi postižení krční páteře s následkem ochrnutí všech končetin a dýchání.

Po úraze jsem byl dlouhou dobu v nemocnici Motole a poté v léčebném rehabilitačním zařízení v Luži. Tehdy byl můj bratr roční a musela se o něho starat starší sestra, neboť mamka se snažila jezdit každý den za mnou do nemocnice. V té době se manželství rodičů, ve kterém i my děti jsme prožívaly domácí násilí ze strany otce, rozpadlo.

Od narození jsem byl velmi živé děcko, které rádo vyhrávalo (to mi zůstalo do současnosti), takže to, že jsem začal se sportováním, nebyla žádná náhoda. Nejvíce mě mrzelo ve školním věku, že spolužáci chodí na různé sporty a já jsem nemohl…Sportovat jsem začal kolem patnáctého roku, kdy jsem se po těžkých operacích vrátil do léčebného zařízení v Hamzově dětské léčebně Luže – Košumberk. Tou dobou se tam zakládal sportovní klub, kde se hrály šachy, kuželky, atletika, cyklistika a boccia. Výběr pro mě byl jednoduchý, protože kvůli svému handicapu mohu hrát jen šachy a bocciu. Začal jsem s těmito sporty, ve kterých se mi od začátku poměrně dařilo. Po návratu domů jsem trénoval bociiu v bytě se zapůjčenými míči a na dálku mě trénoval trenér z již zmíněného sportovního klubu.

Co mi sport přináší? Nejdůležitější na sportu je, že se mohu cítit, že jsem aspoň v něčem dobrý a že mohu něčeho dosáhnout. Vlastně díky sportu jsem si začal více věřit, což mi pomohlo i v osobním životě. Sport mi také přinesl rodinu, protože má manželka byla zároveň i národní rozhodčí v boccie. Opakem je určitě volný čas, který bych chtěl více věnovat rodině a kamarádům.

Jsem nesmírně hrdý na svou rodinu, kterou jsem si vždy přál. Dále také na úspěšné studium na vysoké škole. Ve sportu mezi mé největší úspěchy patří paralympijské medaile z Pekingu a Londýna a titul mistra Evropy.

Moje další cíle

V roce 2015 jsem skončil po těžké nemoci v umělém spánku v nemocnici. Z tohoto důvodu jsem se musel vzdát reprezentační a sportovní kariéry. Po stabilizaci mé nemoci spojené s úrazem jsem se v roce 2017 vrátil. Bohužel, kvůli pauze jsem vypadl ze světového žebříčku a přestal jsem být financovaný ze státního rozpočtu, a také jsem ztratil sponzory. V dnešní době se snažím opět dostat na sportovní vrchol, který je úzce spjatý s nároky na finanční prostředky. Ty mi bohužel scházejí. Po návratu k boccii sportuji pod sportovním klubem Kociánka Brno, který mi vychází ve všem vstříc a snaží se mě podporovat finančně i morálně. Jsem hrdý, že mohu být součástí zrovna tohoto klubu.

Nejvíce mi v tuto chvíli schází finanční prostředky, které potřebuji na pokrytí sezóny. Náklady mám spojené s pronájmem tréninkového prostoru, koupí sportovního vybavení, účastnické poplatky, náklady na sportovního kouče, posilovnu atd… Nelze, bohužel, kvalitně trénovat a zároveň shánět peníze. Také mě velmi mrzí, že není v mých možnostech zaplatit náklady na asistenci. Nyní je mým asistentem a koučem kamarád, který pomáhá bez nároku na odměnu.

Rád bych ocenil pomoc především mé rodiny,dále kamarádů, kteří mi asistují při tréninku a lidí, kteří mi fandí a rozesílají mé články a fotky prostřednictvím sociálních sítí. Jsem odhodlaný i kvůli nim podstoupit náročnou přípravu na účast v mezinárodních soutěžích a reprezentovat opět naší zemi.