ŠÁRKA MUSILOVÁ

LUKOSTŘELBA

Nedívej se na překážky jako na překážky, ale jako na nové příležitosti!

PŘÍBĚH ŠÁRKY

Jmenuji se Šárka Musilová. Narodila jsem 6.1. 1991 v Trutnově jako zdravé dítě, v 19 letech se mi stal úraz páteře s přerušením míchy. Od té doby jsem na invalidním vozíku. Ovlivnilo to nejen mě ale i mojí rodinu. Už během pobytu v nemocnici a na rehabilitacích jsme řešili, jak všechno zvládneme. Začátky byly těžké, ale dokázali jsme to všichni…Již před úrazem jsem ráda sportovala. Během pobytu v rehabilitačním ústavu v  Kladrubech, jsem objevila možnost sportovat i na vozíku. Po návratu domů jsem v okolí bydliště vyhledala sportovní oddíl a začala jsem s florbalem , později jsem přidala lukostřelbu a kvadruragby. Florbalu jsem se věnovala v Janských Lázních . Během rehabilitace v Centru Paraple jsem poznala Davida Drahonínského, který mě přivedl na myšlenku věnovat se lukostřelbě. V klubu SC OA Jánské lázně jsem pod vedením trenéra Daniela Friedricha poznala krásu tohoto sportu a lukostřelbu jsem si zamilovala. Setkání Davidem a Danielem bylo osudové, protože díky nim vlastně z luku střílím. Začínala jsem s tréninky jednou až dvakrát týdně, nyní trénuji skoro každý den. Kondiční přípravu absolvuji pod vedením trenéra Filipa Tomáše, který nás naučil jak pracovat sám na sobě, což mi v tréninku velmi pomohlo a ve výkonnosti posunulo. Lukostřelba ovlivňuje život můj i mého přítele. Rád a ochotně mi pomáhá s asistencí při tréninku a ve volném čase jezdí se mnou i na závody. Je to časově náročné nicméně také začal střílet z luku, takže máme alespoň společné tréninky. Lukostřelba mi přináší svobodu, radost a pestré zážitky. Díky střílení jsme poznala mnoho nových a skvělých lidí, které bych sama neměla šanci potkat.

Zatím střílím relativně krátkou dobu, teprve pátým rokem nicméně získala jsem s Davidem Drahonínským v MIX teamu bronz na LPH v Riu de Janeiru v roce 2016. V roce 2018 jsme se stali mistry Evropy. Během roku 2019 se nám podařilo vystřílet dvě místa pro ČR na paralympiádu do Tokia. Mým velkým snem je zúčastnit se LPH v Tokiu 2020 a získat medaili pro Česko. Má nominace zatím není jistá, takže se musím snažit. Budu usilovně trénovat a doufám, že to přinese alespoň stejnou ne-li lepší formu .

Již od mých začátků mě podporuje Sportovní klub v Janských Lázních a trenér, se kterým vycházím velmi dobře. Naše společné úsilí se odráží v mé stoupající výkonnosti a tak doufáme, že to bude pokračovat.

Jako stinnou stránku sportování handicapovaných pociťuji nedostatek finančního zajištění sportovců. Abych se mohla věnovat lukostřelbě na profesionální úrovni musím být zaměstnána v pracovním procesu. Téměř veškeré mé výdělky vkládám do lukostřelby. Hradím si sportovní vybavení, pronájem střelnice, tréninkové haly, trenéry a účast na závodech vč. ubytování, letenek a to i pro svůj doprovod. Částky jsou stále vyšší a tak nezbývá než využívat pomoci přátel, partnerů , sponzorů, klubu a ČFSH. V letošním roce mě čeká nákup nového luku a stále doplňuji svou výbavu o šípy, zakládky atd… velmi bych ocenila kdybych nemusela myslet na to jakým způsobem si budu hradit přípravu.

Je smutné , že díky nedostatku finančních prostředků mnoho sportovců upouští od aktivní sportovní činnosti a členská základna se tím snižuje. Naši sportovci tak stěží drží krok se sportovci z jiných zemí. Propagace sportu postižených je u nás na velmi nízké úrovni, informovanost veřejnosti téměř žádná. Současná generace postupně končí a nová nevzniká. Podle mého názoru je třeba hledat nové talenty, ti úspěšní by mohli ukázat nováčkům sportovní možnosti a cesty k vrcholovému sportu.

Za to kam jsem se ve sportu dostala, bych chtěla poděkovat zejména Danielovi Fridrichovi, Davidovi Drahonínskému, Vladimírovi Bradovi a Filipovi Tomášovi. Ukázali mi krásu lukostřelby a byli mi oporou jak v začátcích tak i nyní. Mé velké díky patří Petrovi, mému příteli , který navzdory překážkám, které jsme museli překonat, mě podporuje a dodává mi sílu jít za svým snem stále dál.